4

Dub, 2015

Táhlo mi na sedmnáct, ale v duchu jsem byla mnohem, mnohem starší. Jako jedináček jsem se vždycky dokázala zabavit sama. Vymýšlení nových her a stovek příběhů, to bylo moje. Stovky příběhů, to bylo něco i pro mého otce. Miloval detektivky. Nemohl by bez čtení napínavých příběhů usnout a možná by se bez čtení nemohl ani najíst. Jeho koníček byl vždycky dost nesnesitelný a otravný, protože se mnou a mojí matkou promluvil tak tři věty denně. Dnes mi to ale chybí. Můj otec se včera zastřelil.

Asi před dvěma týdny se začal chovat hrozně divně. Nemohl spát. Pořád, a to i při čtení, chodil po bytě sem a tam. Dokonce jsem ho občas přistihla při tom, jak si mumlá něco sám pro sebe. Neptala jsem se, co se děje. Myslela jsem, že by mi to stejně neřekl nebo že má prostě jenom špatné období. Teď toho ale lituji. Nic jiného kromě knížek mi po něm nezbylo, a tak jsem z velké hromady u jeho postele jednu popadla a začala číst. Nikdy jsem nebyla fanynka detektivek a čtení celkově. Ale asi to byly smutek a stesk, které mě dohnaly k tomu, abych přečetla dvousetstránkovou knížku během jedné noci. Když jsem se kolem páté hodiny ráno propracovala ke konci příběhu, našla jsem po posledních pěti stránkách jenom útržky těsně u vazby. Prolistovala jsem několik dalších knih a scénář se opakoval. O vytržených stránkách jsem u snídaně řekla matce. Ta mi ale poradila, abych se tím vůbec nezabývala. Dodala, že otec byl podivín a něco podobného se ostatně dalo čekat. Mně to ale vrtalo hlavou. Hned ten den po škole jsem zašla za hlavním vyšetřovatelem otcova případu. Ten se choval stejně ignorantsky jako moje matka a nebral mě moc vážně. Nechápu. Vždyť to může se sebevraždou nějak souviset.

Celé tři dny, během nichž se vyšetřování nikam nepohnulo, jsem nemohla v noci zamhouřit oko. Bylo to nesnesitelné, a tak jsem se třetí noc potichu vyplížila vzít si z matčina nočního stolku prášek na spaní. Našla jsem ale jenom stoh vytržených stránek. Spánek byl v tu chvíli to poslední, na co bych mohla myslet. Matka spává po prášcích velice tvrdě. Proto jsem bez rozmýšlení popadla papíry a vyběhla z domu. Nejkratší cestou na policejní stanici. Běžela jsem rychle. Bála jsem se.

Policejní auto okamžitě vyjelo. Po zbytku noci stráveném na policejní stanici mě odvezli domů. Byt byl nekonečně prázdný a tichý. Našla jsem prášky, které jsem před několika hodinami hledala. A potom konečně usnula.

Vendula Šmejkalová