13

Úno, 2017

O tom, že dílo Babička od Boženy Němcové je proslulé, není pochyb. Snad každý se s tímto příběhem setkal, snad každý (minimálně ve škole) uslyšel o Barunce, o Proškových, o paní kněžně a její svěřence Hortenzii nebo o Sultánovi a Tyrlovi. Možná právě proto se stala hra na motivy této povídky legendárním představením brněnského divadla Husa na provázku s hlavní rolí Jiřího Pechy!

Babička: Šťastná to žena! s podtitulem fetišistická revue měla premiéru už roku 1997 a na scéně Centra experimentálního divadla má primát v podobě 312 plně vyprodaných představení. Dokonce za tuto roli v roce 1997 dostal Jiří Pecha speciální Cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon v ženské roli. Úspěch tedy tato hra sbírala už v době, kdy byla uvedena. Divadlo Husa na provázku však v roce 2006 další představení nepřipravilo.

Z babičky v podání Jiřího Pechy také vyzařuje pochopení k lidem, má moudrost, jak ji má přinášet věk, současně však i své chvilky rozmrzelosti, kdy takříkajíc rafá.

O šest let od derniéry přichází ovšem jubileum toho, kdo Babičku proslavil, a to sedmdesátiny Jiřího Pechy. Obrazy venkovského života v dramatizaci Petra Oslzlého a Ivo Krobota, rázovité postavy venkovanů a jejich názory společně s každodenním prostým životem na Starém bělidle lidi zkrátka baví.  A tak kouzelný opar vzpomínek, které provází babičku, je zpátky…

_babicka2

Velmi nápaditá je kombinace folklóru s rockem, dvě kapely se skvěle doplňují a vytváří zajímavou atmosféru. Do děje také vstupují momenty, kde se většinou hudebním zpracováním objevují slova Boženy Němcové, které připomínají její životní poslání a životní osud. Celé toto zpracování působí hravě, vesele a vtipně. Celá řada písní a tanců dělají z představení opravdovou podívanou.

Ovšem nad vším ční Jiří Pecha – tím, jak je role napsaná, zrežírovaná, i tím, jak uvěřitelně ji hraje.

Nápad přidat postavu druhé babičky je také originální, ale můj dojem z celkové hry poněkud ruší. Jde vidět, že každá babička má jiný charakter, ta v podání Zoje Mikotové je laskavá, mírná a působí jako každá správná babička. Z babičky v podání Jiřího Pechy také vyzařuje pochopení k lidem, má moudrost, jak ji má přinášet věk, současně však i své chvilky rozmrzelosti, kdy takříkajíc rafá. Marná sláva, v tomhle věku by musel mít člověk nervy ze železa, aby občas nevyštěkl i na jinak milá a milovaná vnoučata.

Za mě vousatá babička jednoznačně vede. Tuto inscenaci hodnotím velmi kladně, ať už vás dvě babičky rozhodí, nebo ne, je to určitě něco, co byste měli vidět!

Kateřina Drápelová