Přijel k nám Američan. Na návštěvu. Měl co dělat, aby v naší kruté, zaostalé zemi těch pár dní přežil. Předně, hned po příjezdu mu nalili slivovici. A co má být, řeknete si možná. Jenže si musíme uvědomit, že na něco takového není zvyklý. Zdvořile upil, zakuckal se a hleděl se skleničky co nejnenápadněji zbavit.
Navíc si vzal do hlavy, že nám musí uvařit nějaké americké jídlo. V supermarketu si na ingredience vzpomínal postupně, takže jsme pěkně dlouho běhali z jednoho konce obchodu na druhý ve hře nejdřív ovoce – pak tvaroh – pak papriky (vedle ovoce) – pak zakysanou smetanu (vedle tvarohu) – pak strouhaný kokos (vedle ovoce) – pak sýr (vedle smetany)… už asi chápete. K tomu vyžadoval podivné věci, například „pimento“. Jedná se o speciální odrůdu papriky, která se vkládá do oliv. Hrozně se divil, že to neznáme.
Když jsme konečně měli nakoupeno, mohli jsme začít vařit. Tedy mohli bychom, kdybychom nenarazili na další problém. Konzervy. Potřebovali jsme je otevřít. Podala jsem Američanovi otvírák a dál se věnovala loupání brambor. Američan nechápal.
„To je otvírák,“ říkám. Američan nechápal. Povzdechnu si a ukážu mu, jak se otvírák používá. Američan nechápe: otvírák není elektrický. Zkusí otevřít další plechovku. Nejde mu to. Po chvilce to vzdávám a otevírám ty zbývající sama.
A já se vás ptám: proč vlastně Ameriku tak obdivujeme, když si neporadí ani s plechovkou?
Tereza Kovácsová
