Jízda, která nikdy nekončí. Aspoň takové pocity jsem měl po zhlédnutí filmu, který se vrací k úspěšnému odkazu z osmdesátých let, k příběhu o zkrachovalé společnosti, australské pustině, autech a šílenství.
Tentokrát se do kabiny auta vsoukal stále populárnější Tom Hardy (Warrior, Počátek, Černý jestřáb sestřelen, Temný rytíř povstal). Nahradil tak tenkrát teprve začínajícího Mela Gibsona. Za režisérskou klapku se postavil opět režisér George Miller, který má na svědomí předchozí díly. Ovšem původní trilogií se zaobírat nebudu a pouze řeknu, že můžu doporučit druhý díl Mad Max: Road Warrior.
Ve světě Mad Maxe není nic nemožné
Mad Max: Fury Road je zvláštní snímek, který, jak už název napovídá, se odehrává během jedné dlouhé jízdy s minimálními zastávkami na toaletu. Popravdě byste keř v písečné pustině hledali marně. Tahle jízda zaručuje absolutní spád příběhu, který nemá žádné slabší místo a dávkuje vás buď šílenou akcí, rozvíjením vztahů mezi postavami, nebo objevováním prázdné, ale přesto krásné pustiny. Mnoho lidí si stěžuje na malou hloubku příběhu, což můžu s klidným srdcem vyvrátit, protože vyprávění o svrhnutí tyranského vůdce Immortana Joea a hledání blaženého místa ve vyprahlé pustině mi připadá dostatečně zajímavé a neklišovité. S čím ovšem musím souhlasit, je malý, očividně záměrný důraz na hlavního hrdinu Maxe.
Všechno se točí kolem vedlejších postav a Max byl pouze donucen situací se k nim přidat a spolupracovat, zatímco ony mají jasnou motivaci. Neříkám tím ovšem, že by byl Max nevýrazný charakter, je to muž činu a za celý film se zmůže pouze na věty typu: „Ergh. Arrr. Hrmgh! Sednout! Nastoupit! Mé jméno je Max.“ Někomu to přijde málo, ale tímto způsobem vyjadřování se liší od svého předchůdce a má zkrátka svůj styl.
Největším kladem filmu je zpracování. Zpracování, které je výtečné od samého začátku do konce. Nejvíce akce, která není, jak je dneska zvykem, dělaná výhradně přes CGI efekty. Auta, thunderpoony, boční hořáky, bodáky, přeskoky byly doopravdy udělány a použity na natáčení. V postprocessingu se poté přidaly pouze výbuchy a úpravy spojené s barvami. Prostředí se proložilo oranžovým odstínem, a tak má vyprahlá písečná poušť mnohem větší atmosféru. Neuvěřitelné byly také kostýmy, které přesně definovaly šílenost všude kolem. Polonazí albínští bojovníci v kožených gatích a závodních brýlích v horkem rozpálené pustině? Žena bez vlasů, místo kterých má pouze černý spálený flek a na sobě kožené oblečení? Ženy dojičky v čistě bílých šatech, znamenající neposkvrněnost, napojené na přístroje na mateřské mléko? Jak je libo. Ve světě Mad Maxe není nic nemožné. Hlavně za hezkého dne.
Miloš Hrůza
